Chcete strávit nevšední dovolenou se zcela nezapomenutelnými
zážitky? Nechejte se nalákat sloganem jedné cestovní kanceláře působící na naše trhu -
"Nadechnout, vydechnout ... o zbytek se postaráme my!" Cestovní
kancelář Sunny Days, s. r. o. tento slogan naplní do posledního písmene a Vám
nezbude čas ani dýchat.
Abyste věděli, co Vás s největší pravděpodobností čeká, necháte-li se okouzlit jejich
katalogem a např. tak jako my už v lednu si zarezervujete pobytový zájezd na ostrv Djerba v
Tunisku, přečtěte si, prosím, naše zkušenosti, abyste byli schopní zvolit správnou
ubytovací kapacitu. Ne vše je zlaté, co se třpytí a obrázek v katalogu je jen a jen
obrázek.
Na první pohled nám padl do oka hotel Garden Park. 50 m od pláže
- skvělé, děti křičí nadšením, že budeme mít i tobogán a že tam bude i zábavný program - v
češtině, vzhledem k letním teplotám budeme mít pokoj s klimatizací. Co víc si přát? Co
konkrétně o Garden Parku píše cestovní kancelář Sunny Days?
Hotel postavený v typickém tuniském stylu, vhodný pro všechny
generace a rodiny s dětmi, který má pro své hosty k dispozici vstupní halu, recepci,
směnárnu, restauraci, barbecue, bar, snack bar, maurskou kavárnu, TV místnost. Oficiální
kategorie:*** Účelně zařízené pokoje s klimatizací, balkonem, vlastním sociálním zařízením
a telefonem. Dvoulůžkové pokoje s možností jedné nebo dvou přistýlek. Snídaně a večeře
formou bufetu. Písečná hotelová pláž je vzdálena 50 m. Venkovní bazén s tobogánem, dětský
bazén, krytý bazén, sauna, lázně, thalassoterapie, tenisový kurt, fitness centrum, stolní
tenis, volejbal, diskotéka. Animační programy po celý den v českém jazyce.
Řekněte sami - netěšili byste se?
Pár dní před odletem však začaly problémy. Ještě šest dní před odletem jsme neměli ani
letenky, vouchery či doklady o zdravotním pojištění, ačkoli cestovní kancelář je povinna
nejpozději do 7 dnů před odletem svým klientům doručit písemnou formou všechny náležitosti
vč. podrobných informací týkajících se zájezdu. Zbývá už jen pět dní. Nevydržíme, voláme do
cestovky. Paní, vy to nevíte? - A co jako. - No, odlétáte o den dřív. - Hm, tak fajn.
Možná, kdyby si člověk sám nezavolal, tak potom marně stojí na letišti a vyhlíží
"skupinku", která se tou dobou už asi koulí u moře. Bylo by však nefér nepodotknout, že tři
dny před odletem byly telefonáty z cestovky hned tři. Je zajímavé, že pro někoho (myslím
pro klienta) jsou cestovní smluvní podmínky závazné v každém slově a pro někoho (cestovní
kancelář Sunny Days) znamená jeden den sem, druhý den tam. A nic se neděje.
Den první - konečně je 5. srpna. Navečer odjíždíme na letiště do
Brna. Usměvavý zástupce cestovní kanceláře nám předává potřebné doklady. Odlétáme, začíná
se stmívat. Škoda, sedíme přímo nad křídlem, takže i z toho mála, co by bylo šeru vidět,
nevidíme nic. Nevadí, třeba někdy příště. Po příletu na Djerbu vyplňujeme registrační
karty, procházíme kontrolou, počkáme si na naše zavazadla, přičemž s úžasem sledujeme,
kolik před námi přiletivším letadlem přicestovalo nových kol a televizí. Asi je to zde
nedostatkové zboží. A už se rozdělujeme do autobusů, které na nás čekají před letištní
halou. Přichází slečna delegátka. Sotva řekne dvě věty, v autobuse to zašumí. Vypadá to,
jakoby přiletěla o letadlo spíš. Její informace jsou k ničemu. Pouze nám oznamuje, že
budeme ubytováni v hotelu Garden Park (jak objevné, když jsme si hotel sami vybrali) a
zítra bude informační schůzka. No budiž, první dojem nemusí být vždy správný. Bohužel byl.
A bylo to ještě horší. Do hotelu přijíždíme krátce před půlnocí. Ačkoli již i za tento den
jsme zaplatili celou taxu, jako bychom přijeli ráno, pokoje nejsou vůbec přichystány. Máme
s sebou dvě menší děti (ostatně takových tady bylo více), které jsou zcela logicky v tuto
noční dobu značně unavené. Na pokyn delegátky usedáme v hotelové hale. Je šílené vedro,
jsme unavení, nemáme jediný dinár, abychom si mohli koupit aspoň něco k pití. Opět
vyplňujeme registrační karty, nechápeme na co. Čekáme více než 1,5 hodiny na přidělení
pokoje. Poté dostáváme konečně klíče. Ačkoli jsme odevzdali 4 registrační karty, po
příchodu do pokoje jsme v šoku. V pokoji jsou jen dvě lůžka a navíc zde spí lidé! Že bychom
si měli přilehnout? Děti už usínají ve stoje, ale my se přesto vracíme zpátky na recepci a
slečně delegátce se snažíme vysvětlit náš problém. Smůla, již obsazené pokoje dostalo více
rodin, tudíž musíme počkat. Jiné rodiny se na recepci vrací s tím, že na pokoji je děsný
svinčík, ve kterém nebudou spát. Taky čekají. Recepční vidí, jak jsme všichni utahaní a
otrávení, zachovává však klid. Zcela nepřítomným pohledem se dívá někam za naše hlavy. Asi
rozjímá. Kolem půl čtvrté ráno dostáváme další klíč. Úžasné. Vidíme čtyři lůžka. S
představou, jak už usínáme, srdečně děkujeme pikolíkovi, který si okamžitě natvrdo řekne o
několik piv a cigarety. Co bychom pro dobré spaní neudělali...
Den druhý - ráno zjišťujeme, že po nás lozí hejno much.
Klimatizace nefunguje, vzduch v místnosti stojí, při otevření okna se do pokoje vtírá
písek, který sem letí ze staveniště, na nějž se z okna díváme. Jdeme na snídani. Již při
vstupu do jídelny nám jeden číšník německy oznamuje, že máme okamžitě zaplatit pivo a
coca-coly, které jsme vypili při včerejší večeři. Snažíme se mu vysvětlit, že jsme v tu
dobu byli v Brně na letišti. Nevěří a pořád si mele svou. Ignorujeme ho a jdeme posnídat.
Naštěstí nedělá žádné scény a jen nasupeně odchází. Hned po snídani jdeme za naší
delegátkou slečnou Ivou Víznerovou, abychom s ní vyřešili problém s klimatizací. Jen krčí
rameny, jednou větou to oznámí na recepci, opět duchem nepřítomný recepční si něco napíše a
vše je vyřízené. Prý nám to možná spraví. Odpoledne je informativní schůzka se zástupcem
tuniské cestovní kanceláře. Celou dobu nám vykládá jen o fakultativních výletech, o šanci
ochutnat cous-cous, což je tuniské národní jídlo. Jakékoli problémy máme řešit na recepci
ihned po této schůzce. Mysleli jsme, že na recepci bude jen naše rodina. Omyl. Byl tam
skoro celý zájezd. Všichni mají problém. Opět nahlašujeme nefunkční klimatizaci. Stále se
nic neděje. Pokoj je téměř neobyvatelný. Nedá se v něm normálně vegetovat. Bereme si tudíž
plavky a jdeme se podívat k tomu, kvůli čemu jsme sem vlastně přijeli. K moři. Pláž má být
50 m od hotelu. Nejdřív nevěřícně zíráme, ale pak nám dochází, že to, co vidíme, bude asi
ona "hotelová pláž". Kus rozhrabaného pozemku, po němž jezdí traktory a bagry, místy s
velkými dírami v zemi, tu zase hromadami písku či štěrku. Moře je neuvěřitelně špinavé. Na
kraji jsou obrovské nánosy hnijících chaluh a jakési neidentifikovatelné špíny. Tady se asi
neokoupeme. Na pláž si také nelehneme, riskovali bychom, že by nás některý z těch bagrů
taky mohl nabrat. V horším případě ještě i zasypat hromadou písku. Značně naštvaní jdeme
dál, vidíme ceduli, která označuje provizorní pláž hotelu Garden Park. Ta ovšem není oněch
zmiňovaných 50 m od hotelu, nýbrž 300 m. Můžete si zde zapůjčit lehátka a máte jistotu, že
Vás žádný stavební stroj nenabere. Ovšem moře je zde opět špinavé. S něčím takovým jsme se
ještě nesetkali. Prvními metry se můžete jen s odporem přebrodit, protože zde plave všechno
možné. O něco dál plave už jen hodně, hodně trávy. Že by to bylo vhodné pro děti - téma k
diskuzi. Zakazujeme dětem jakékoli potápění. Jdeme k hotelovému bazénu. Voda je čistá.
Zázrak. Děti jsou dost zklamané. Tobogán nefunguje.
Už se nám nechce platit 1,5 dináru za 1 l obyčejné vody v hotelu. Ptáme se delegátky, kde
je nejbližší obchod. Mávne rukou, tam vpravo. Po večeři se celá rodinka vypravíme na
obchůzka s cílem najít obchod "tam vpravo". Mladý párek od Brna se rozhoduje jít zase
nalevo. Snad někdo z nás bude mít štěstí. Jdeme už třičtvrtě hodiny, začíná se stmívat.
Zpočátku jsou jen samé hotely, pak zmizí i ty. To není možné, vždyť říkala vpravo. Tady ale
opravdu nic nenajdeme. Vracíme se znechucení zpátky.
Den třetí - Nefunkční klimatizace stále nikoho nezajímá. Opět
jdeme za slečnou delegátkou, ta však nemá vůbec žádný zájem něco řešit. "Nó, už je to tak."
Zcela rozčilení z její apatie jdeme na recepci a snažíme se anglicky vysvětlit náš problém
s klimatizací. Jiné pokoje nejsou. Otáčíme se na delegátku, ať tomu člověku srozumitelně
vysvětlí, že jsme si zaplatili klimatizovaný pokoj a ten také chceme. Delegátka na nás hodí
bezvýrazný pohled. Naše snaha je marná. Nedomluvíme se ani s tím playboyem za pultíkem, ani
s naší snaživkou. Rozhodujeme se, co dělat. Kam se obrátit, když nikoho nezajímáme a všem
jsme akorát na obtíž. Takový zbytečný otravný hmyz odkudsi z Moravy. Zjistili jsme, kde je
obchod. Musíte jít vlevo a až přijdete na rozcestí, tak vpravo. V obchodě stojí 1,5 l vody
450 milimů. Děláme ze sebe borce a ptáme se, jestli mají i "carbonated water". Nerozumí.
Najednou se ozve "bublinka"? Ano, ano, chceme "water mit bublinka". Ta je nejlepší.
Pašujeme si na pokoj 9 l bublinky. Prý se to nesmí, ale tady se toho nesmí ... Večer jdeme
na český animační program. Mluvíte francouzsky? Tak vítejte, sem tam Vám ještě něco řekneme
italsky, možná německy. Vy chcete slyšet češtinu? Prosím Vás, vždyť jste v Africe! Vlastně
jsme češtinu nakonec uslyšeli. Přišel k nám jeden z místních "prodavačů" a snažil se nám
vnutit jeden malý karafiát za 2 dináry. Nechceme, ale mladík je neodbytný. "Der, die, das,
psí ocas." Hledíme jak blázni. Karafiát pořád nechceme. "Ku..a, do prd..e." Chceme se ho
zbavit, nabízíme jeden dinár. "Jaksemašdobže." Čeká, až odpovíme. Inu, chlapče, odpověděl
sis zrovna sám, tak už jdi. Jeden dinár nechce, chce dva. Opakuje některé české vulgární
výrazy. Tak už přece jdi ...
Den čtvrtý - ráno propukají střevní potíže. Ani se nedivíme, z
desíti talířků v jídelně je tak jeden čistý. Všude spousta much, ale s tím jsme měli
počítat. Na pokoji se opravdu nedá spát. Ne nesnesitelné horko, někteří klienti cestovní
kanceláře nám vykládají, jaký mají na pokoji příjemný chládek, my řešíme problém zcela
opačný. Dopoledne odjíždíme do města Midoun, konají se zde trhy. Pro Evropana určitě
nevšední zážitek, doporučujeme tuto akci všem absolvovat. Prodávající jsou značně otrávení,
smlouváte-li málo. Snažte se cenu stáhnout co nejníž. V jednom obchodě jsme smlouvali téměř
40 minut. Za tu dobu jsme z obchodu dvakrát vyšli ven, protože se nám cena zdála stále
vysoká. Nebojte se, že nic nekoupíte. Přitáhnou Vás do obchodu zpátky a smlouvání začíná
nanovo. Nakonec jsou obě strany spokojené, ještě Vás i navlečou do arabských hábitů a
nechají se s Vámi vyfotit. Po příjezdu do hotelu jdeme opět za delegátkou řešit problém
klimatizace, krčí rameny. Když nám cestovní kancelář není schopna zajistit adekvátní
ubytování, žádáme slečnu delegátku, ať nám tedy zajistí odlet domů. Krčí rameny. Přestává
nás to už bavit. Od doby, co jsme sem přijeli, řešíme stále nějaké nedostatky. Popis hotelu
v katalogu cestovní kanceláře Sunny Days je tedy značně nadnesený. Je přesně 15:15 hod,
znovu jdeme na recepci a důrazně žádáme okamžitou výměnu pokoje. Novina - prý není.
Podplácíme jednoho z pikolíků a najednou je pokoj volný. Začínáme se radovat, delegátka
přihlíží a říká" "Jó? No, vidíte." Potlačujeme náš vztek na její chování a se všemi kufry
se stěhujeme do jiného pokoje, do jiného bloku. Smůla, nově přidělený pokoj je obsazený
francouzskými klienty. Tak jdeme do dalšího. Smůla, nepasuje klíček v zámku. Stále ještě s
úsměvem se s našimi ne zrovna lehkými kufry přemísťujeme opět na recepci. Recepční dělá, že
nás nevidí, delegátka se přihlouple usmívá. Čekáme. Pikolíci se domlouvají mezi sebou. Do
hovoru se zapojuje místní "madam" (aspoň ji tak všichni zřízenci v hotelu oslovují), usmívá
se na nás, my na ni, zacinkají klíče a my se opět přesouváme. Smůla, pokoj je opět plný.
Neva, všichni jsme jen lidé. Někteří Češi se na nás už zdálky smějí, a co prý s těmi kufry
pořád nacvičujeme. Bereme to s humorem. Pikolíka odvlékáme do našeho původního pokoje a
cpeme mu další cigárka a piva. České pivo, dobré pivo. Camelky nejsou taky k zahození.
Slivovicu - jo, tak tu si dá taky. Během půl hodiny zvládl vypít nejen půl litru této
tekutiny , ale dal si k tomu ještě dvě plechovky piva. Je to pašák. Stále chodí rovně. A
stále si ještě pamatuje, že chceme nový pokoj. Na recepci dostáváme další klíče. Jeden
rusky mluvící zřízenec mi radí (děkuji naší ruštinářce, že mě naučila základům tohoto
jazyka), aby s pikolíkem chodil jen manžel, že takhle sem a tam půjdeme určitě ještě
vícekrát. Nelhal. Asi to tu dobře zná. Jsme skutečně na dovolené?
Konečně volný pokoj nám byl přidělen ve 21:45 hod.
Den pátý - klimatizace je vynález. Děkujeme všem za její
funkčnost v tomto pokoji. Ovšem jsou zde jiné problémy - ve sprše téměř neteče studená
voda, teče jen horká, ba přímo vřelá - tu jaksi nelze používat. V umyvadle jen velmi, velmi
pomalu odtéká voda. Po jeho napuštění trvá asi čtvrt hodiny, než alespoň z poloviny odteče.
Po všech těch peripetiích už nemáme zájem se někam stěhovat, proto tyto závady "jen" hned
po snídani oznamujeme delegátce. Opět se nic neděje, takže jdeme zase na recepci. Taky se
nic neděje. To je ale překvapení. Umýváme se tedy ve veřejných sprchách u hotelového
bazénu. Jiná možnost není. Že jsou pro pány i dámy společné a Vy se nechcete zrovna hrát na
Adama a Evu? Věřte, nikoho to nezajímá. Tak pěstujte špínu. Při včerejším návratu z Midounu jsme se domluvili s taxíkářem,
jestli by nás nezavezl do Guallely, města, které je známé tradiční výrobou hrnčířských
výrobků a poblíž kterého je také národopisné muzeum. Taxikářje jedinečný, přesně v
dohodnutou dobu čeká před hotelem. Dohodnutou cenu taky dodrží. Za 40 tuniských dinárů s
námi projel půl ostrova. Ukázal nám všechny zajímavosti, které se po cestě objevily,
prohlídl si s námi mešitu, ukázal největší židovskou synagogu na Djerbě. V Guallele nás
zavedl do dílny, kde jsme si sami mohli na hrnčířském kruhu vykouzlit hrneček nebo
popelník. Je to sice všechno tvrdý business, ale chování všech okolo nás bylo naprosto
nesrovnatelné s tím, jaké se nám dostávalo v hotelu. Byla z nich cítit srdečnost a
upřímnost. I když to byl výlet, který jsme si zaplatili, bylo nám jasné, že pro tohoto
člověka (a i pro ty další z Guallely, s nimiž jsme se setkali) je potěšením ukázat turistům
to nejhezčí a nejzajímavější z ostrova a není to jen způsob jejich výdělku. Kéž bychom
takové lidičky potkávali denně. Doporučujeme všem - neplaťte předražené zájezdy
organizované cestovní kanceláří, pronajměte si taxíka a na okruh ostrovem se vydejte sami.
Není problém dohodnout cestu i na pevninu, třeba i na Saharu. Nebudete litovat. Jediné, co
k tomu budete potřebovat, je, pokud neovládáte francouzštinu, znalost němčiny (někdy
uplatníte i angličtinu).
Den šestý - Po snídani odjíždíme na zaplacený fakultativní lodní
výlet pirátskou lodí. Mohlo to být opravdu velmi zajímavé, jenže zde byl zase problém -
výlet měl určitý program a aby člověk měl z tohoto výletu požitek se vším všudy, bylo nutno
"pirátům" rozumět. Hovořili arabsky, francouzsky, italsky. Česky nikoli, slečna delegátka
nepřekládala nic. Popřípadě jen věty typu "Vystoupíme z autobusu. Přejdeme na loď." Protože
na lodi byli také jiní pasažéři než jen klienti CK Sunny Days, mohli jsme jen s tichou
závistí sledovat, jak se všem průpovídkám pirátů smějí. V cíli naší plavby měl být podáván
oběd. Jaká však to byla smůla, že zrovna pro naši rodinu nezbyly místa ke stolům. Místa
chyběla ještě pro další čtyři lidi. Takže nás osm více jak hodinu čekalo, než nám někdo
sežene 8 talířků, 8 příborů, 8 skleniček a hlavně - 8 míst k sezení, včetně stolu. "Piráti"
nám nakonec dotáhli z lodi dvě lavice. Slečna delegátka celou tu dobu seděla u svého
talířku a s úsměvem pozorovala naši snahu se dorozumět rukama, nohama. Podotýkáme, že se
dobře domluvíme anglicky a německy, ovšem většina lidí zde mluví jen arabsky a francouzsky.
Krátce řečeno: z výletu jsme přijeli velmi rozladění, protože 90 tuniských dinárů jsme
mohli rozfrkat zcela příjemnějším způsobem. Přicházíme na pokoj, kde neteče voda, chceme se
jít umýt alespoň do veřejných sprch u bazénu, ovšem zase se nemáme do čeho utřít. Uklízečka
posbírá všechny ručníky ráno, nové přinese až pozdě odpoledne. A to bychom ještě mohli
polemizovat o jejich čistotě, máme pocit, že nám přinesla použité z druhého pokoje. Taky
trochu voní, soused asi používá ostřejší pánskou kolínskou. Zcela rozezlení jdeme zase za
delegátkou, ovšem tu to nezajímá. A recepci také ne.
Den sedmý - devátý - Moře je hrozně špinavé, v chlorové vodě v
bazénu se koupat nechceme, jezdíme proto k hotelu Dar Djerba. Tady je ráj světa. Nádhera.
Čisté, průzračné moře, s pozvolným přístupem (vhodným pro děti), čistá, udržovaná pláž.
Prostě pohádka. Celou dobu zde chodí člověk, který neustále vybírá z moře trávu, uhrabává
pláž ... V Garden Parku věc nevídaná. Nevýhodou je jen to, že jste jaksi "u cizích", nemáte
možnost si odskočit do hotelového pokoje, a každodenní cestování k této pláži taky není
levnou záležitostí. I když na druhé straně za tu krásu to stojí.
Den desátý - ačkoli cestovní kancelář uváděla animační programy
v českém jazyce po celý den, takový program jsme nezaznamenali za celý náš pobyt. Vše bylo
pouze ve francouzštině, někdy v italštině. Odpoledne přijíždí delegát Honza, aby nás
informoval o odletu. Bože, jak my se těšíme domů. Všichni remcají, každý si zde užil své,
každý měl nějaký problém, většina zůstala neřešených. Všichni se shodují na tom, že nás
cestovka pěkně podvedla. Takže se těšíme všichni. Kolem nás zaznívají jen slova - sem už
nikdy, zlaté Chorvatsko, to jsme ještě nezažili apod. Ihned po schůzce jdeme za Honzou
(jako správní vytrvalci) s našimi stížnostmi, protože chceme uplatnit na tento zájezd
reklamaci kvůli špatně nebo vůbec neposkytnutým službám. Honza nám radí, abychom vše
sepsali a nechali si před odletem na letišti potvrdit delegátkou Šárkou Prokopovou. Slečna
Prokopová je zřejmě "hlavní delegátkou " pro ostrov Djerba, protože CK Sunny Days však zde
má více objektů, má pod sebou další "menší" delegáty a delegátky, mezi něž patří i slečna
Víznerová. Říkáme Honzovi stručně o všem, co nám vadí, okamžitě sjednává na recepci
zajištění ručníků. Do 10 minut máme ručníky na pokoji. Inu, když se chce, všechno jde.
Dokonce z nich uklízečka vykouzlí tvary dvou labutí. Po posteli rozsype lístky květin. Líbí
se nám to, ovšem jen do té doby, než zjistíme ztrátu 40 USD z peněženky uschované v nočním
stolku. Asi jsme si na ni neměli stěžovat. Ačkoli jsme jí nechávali každý den i přesto, že
vůbec neuklízela, na posteli položené "všimné" (jak nám bylo doporučeno na první
informativní schůzce), zřejmě jsme ji teď s těmi ručníky doopravdy vytočili. Bohužel, naše
smůla, že jsme si peníze nedali do hotelového trezoru. Na recepci stojí s Honzou paní,
která řeší problém jejího zájezdu na Saharu. Na dvou sedadlech museli sedět v džípu tři
pasažéři. Hm, ty stovky kilometrů to mohlo být skutečné dobrodružství. Jsme rádi, že jsme
nejeli.
Den jedenáctý - hurá!!! Jedeme domů!!!
Končí dovolená, na kterou asi hned tak brzy nezapomeneme. Na letišti vyhledáváme slečnu
Prokopovou. Bere si naši devítistránkovou reklamaci (bohužel více zestručnit všechny
nedostatky nešlo). Připojuje se k ní pan Kamal (nevíme, zda je jméno napsáno správně),
zástupce brněnské pobočky cestovní kanceláře Sunny Days a neustále nás od podání reklamace
odrazuje. Zpochybňuje naše jednání, že si prý vymýšlíme apod. Když se k nám připojí další
klienti této cestovní kanceláře, začne vykřikovat, že jen on je pán a my .. a s tím nic
neuděláme. Ať si píšeme, co chceme. Poté nás začal slovně napadat a vyhrožovat a na celé
kolo vykřikoval, jak ohrožujeme jeho svobodu a ať se ho nezkoušíme ani dotknout. Jako ze
špatného filmu. Snažil se slečnu Prokopovou ovlivňovat, aby naši reklamaci nepotvrzovala.
Ta se na jeho popud vůbec k nějakému podpisu reklamace neměla. Po hodině překřikování se s
panem Kamelem jsme zjistili, že s tímto "usměvavým" človíčkem se skutečně něco řešit nedá.
Slečna Prokopová nám reklamaci nakonec potvrdila. I když s výhradami. Největším bodem sváru
byla pláž. Trvala na tom, že pláž je 50 m od hotelu, že je neuživatelná, uznala až po našem
dotěrném naléhání. Neuznala, že náhradní pláž hotelu Garden Park je od hotelu vzdálena min.
300 m. Nesouhlasíme, po příletu domů jsme si prohlédli stránky jiné cestovní kanceláře,
která konkrétně u tohoto hotelu přímo uvádí vzdálenost 300 m na pláž. Jestliže si vybíráme
umístění hotelu dle vzdálenosti k moři, je rozdíl 300 nebo 50 m skutečně hodně velký. Ne,
že bychom ty tři stovky metrů neušli, ale jde o princip. Vědět to, hotel Garden Park by z
našeho výběru vypadl okamžitě (jako mnohé jiné, které mohly být ve skutečnosti daleko
kvalitnější).
Po návratu domů jsme ihned tuto stížnost spolu s průvodním dopisem odeslali na adresu
centrály cestovní kanceláře Sunny Days v Praze 5, Štefánikova 50. Dle cestovních smluvních
podmínek jsme splnili veškeré náležitosti, které jsou zapotřebí při uplatňování reklamace a
cestovní kancelář je povinna se vyjádřit do 30 dnů od podání reklamace. Oněch 30 dnů již
uplynulo a reakce cestovní kanceláře je stejná, jako bylo řešení problémů na Djerbě - tedy
nulová. Po několika telefonátech do centrály v Praze 5 nám dochází, že k žádnému normálnímu
řešení asi nedojde. Jediný člověk, který je dle informací pracovnic CK Sunny Days schopen
něco k reklamaci říci, je slečna Hrabáková. Pokud se na ni dovoláte, řeknete jí, o co jde,
že z Vaší strany nedošlo k žádnému zanedbání, opáčí Vám, že na Vás nemá čas. Ať si zavoláte
v 18 hod večer. Zkoušeli jsme to několikrát, a volali už v 17:20 hod. Nejdříve navzdory
domluvenému času nám její kolegyně oznámila, že už odešla, o 10 minut později prý má hovor,
o 15 minut později už měla jednání a v 18.15 už tam zase není, protože jí skončila v 18
hodin pracovní doba. Co na to říct? Další den zkoušíme nanovo. Slečna Hrabáková nás
odkazuje na pana účetního. Ten vůbec nechápe, na co si stěžujeme. Doslova nás šokuje větou:
No, vy jste byli v době, kdy bylo na Djerbě plno, klienti jiných cestovních kanceláří spali
na ulici, tak buďte rádi, že jste měli ubytování. Sorry, za bezmála 17 tis. Kč na
osobu?
Protože žádné vyjádření navzdory uplynutím 30 dnů pro vyřízení reklamace neměl sepsáno,
posílá vzápětí faxem opsané cestovní smluvní podmínky, z kterých vyplývá, že udělali
všechno dobře. Asi si nepřečetl, o čem ta naše reklamace vlastně je. Možná nerozumí česky.
Za problém s klimatizací nám cestovní kancelář zasílá 1000 Kč. Trošku málo za 10
stresujících dní, nemyslíte?
Víme, že tento zájezd nepatřil do kategorie exkluzívních nabídek, ovšem cena za osobu Kč
16.590,-- není v žádném případě zanedbatelná. Dovolit si zaplatit takovou dovolenou pro
čtyřčlennou rodinu znamená alespoň v našem případě šetřit celý rok. Znamená to odříct si
spoustu jiných věcí, protože člověk si říká, že to moře za to stojí. Že je skvělé, že jsme
zdraví, že máme práci a můžeme tedy našim dětem dopřát trochu toho "plácání" se ve vlnách.
Teď jsme rádi, že jsme doma. Díky za každou chvilku s příjemnými lidmi, s lidmi, kteří na
nás tupě nezírají a nedávají tak okatě najevo, jak jsme jim ukradení. Díky za každou
chvilku s člověkem, který nám popřeje dobrý den a nebude za to chtít dinár (cca 27 Kč). A
díky Vám všem, kteří jste si přečetli tyto stránky. Nemusíte ve všem s námi souhlasit,
Djerba je nádherný kousek země. Je veliká škoda, že se na něm přiživuje parta takových
"podnikavců", kteří jejímu jménu akorát ubližují. Stačí zvolit jinou cestovní kancelář s
jinou delegátkou a věřte tomu, že na tento ostrov nedáte dopustit. My jsme měli prostě
smůlu, ale získali tak drahocennou zkušenost. A o tu jsme se s Vámi chtěli podělit.